Jak jsem se (ne)stal čarodějem první kategorie

„Nový“ zákon č. 254/2019 Sb. „O znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech“ měl být velkým třeskem.
Měl vyřešit nedostatky přežité normy z roku 1967 a vnést do oboru moderní řád.
Jenže v našem legislativním rybníčku se věci málokdy dějí přímočaře.

20 let příprav

Návrh zákona se v parlamentních mlýnech mlel neuvěřitelných cca dvacet let.
Vždy když už se konečně dostal na světlo, přišly volby.
Nové složení sněmovny má napříč politickým spektrem pokaždé priority jasné: najít jídelny, zorientovat se v bufetech a zajistit správné finanční toky do regionálních kanceláří a zajistit si správné asistenty.
Na nějaké znalce zkrátka nikdy nezbyl čas.
Výsledek?
Zákon mezitím „vykynul“ do podoby, která byla nakonec schválena – k nemalé skepsi odborníků.

Přelicencování: Past na mamuty?

Nový zákon uložil stávajícím znalcům povinnost „přelicencovat se“ do konce roku 2025.
Podmínka? Absolvovat tzv. obecnou část zkoušky formou testu z právních norem pod taktovkou Justiční akademie.

Reakce znalecké komunity na sebe nenechaly dlouho čekat:

• Zkušení matadoři: Mnozí znalci v pokročilém věku raději „složili karty“. Nutno přiznat, že v některých případech to bylo spíše ku prospěchu věci.
• Soudní lékaři: Ti se vyjádřili jasně: „Na žádný test nejdeme a je nám úplně jedno, co se stane.“
• Statistika zmaru: Za pět let se počet přelicencovaných znalců v celé republice nezvedl nad dvě desítky.

Za pět minut dvanáct

Bylo jasné, že s původní dikcí zákona by 1. lednem 2026 nastalo totální zhroucení znalecké činnosti a paralýza justice. „Ministerstvo kouzel“ (rozuměj spravedlnosti) muselo jednat. Pod časovým tlakem byla narychlo přijata novela č. 285/2025 Sb.

Klíčová změna? Zrušení časového omezení pro znalce zapsané podle starého zákona (36/1967 Sb.).

Moje silvestrovská mise

Na Silvestra 2025 jsem místo chlebíčků zasedl k počítači.
Tři hodiny jsem vyplňoval interaktivní PDF formulář, zmapoval svých potřebných a požadovaných 28 specializací k přelicencování (včetně kuriózního převodu „oceňování veteránů“ na „oceňování předmětů kulturní hodnoty“) a sepisoval průvodní dopis o mé dvacetileté praxi s tisícovkou posudků.

Kolem 19:00 bylo odesláno datovkou.
V 63 letech jsem byl připraven podstoupit riziko zkoušky s demotivujícím pravidlem „dvakrát a dost“.
Nelze ani říct, že jsem se na tento důležitý životní krok nepřipravoval…

Definitivní rozhodnutí: Zůstávám „dvojkou“

Někdy po Novém roce jsem dostal z ministerstva přípis, co vše bych ještě měl doložit ke své dokladované praxi a jestli opravdu „mám na to“ mít zapsány i ty bájné „předměty kulturního dědictví“ a ať počítám s možností, že mohu být i podroben v této věci „odborné“ části zkoušky.
V té chvli byla moje trpělivost u konce.

Žádost o přelicencování jsem oficiálně stáhl.
Správní řízení se ruší a já zůstávám zapsán jako znalec podle zákona č. 36/1967 Sb.
Docela zajímavým detailem bylo číslo jednací přidělené ministerstvem, kdy za lomítkem byla číslovka „9“.
Vzhledem k tomu, že jsem žádost odesílal nějakých 5 hodin před koncem termínu k podání, mohlo by jít i o evidenční číslo vyjadřující celou „frontu“ podaných žádostí, což by bylo i úsměvné.
Podobně jako 99 % mých kolegů se tedy přesouvám do skupiny „Čaroděj druhé kategorie“ 🙂

Je mi to nakonec jedno.
Za nás znalce hovoří naše činy a kvalita našich posudků, nikoliv úřednické razítko .
Pracujeme dál – „dokud nás smrt nerozdělí“.